Zachránili mi holčičku za pět dvanáct.

Když se naše prvorozená dcerka narodila, vypadala absolutně nádherně a zdravě. Zdálo se, že vše je, jak má být… ale pak přišla ta zdrcující diagnóza- vrozená vada srdce. To nemůže být pravda, nikdo v rodině to nemá…

Zjistilo se to až po porodu, kdy paní doktorka uslyšela nad jejím srdíčkem šelest a proto nás poslali obratem ke kardioložce. Mimochodem, s tím zapíjením zdraví, které u nás doma proběhlo (zatímco já rozsypaná v nemocnici), už manželovi na špek nikdy neskočím, protože to evidentně nefunguje!!!

Kardioložka se nás snažila uklidnit, prý je to docela častá vada, a to defekt komorového a síňového septa, která se většinou časem sama zacelí.

Během prvních 2 měsíců bych tomu i věřila, protože jsme u Zuzky nezpozorovali žádné potíže. Snažili jsme se na to s manželem nemyslet. Ale pak nastal zvrat. Zuzanka byla čím dál více zadýchaná, slabá a ani ležet na bříšku už nevydržela. Také doba kojení se prodlužovala a její váha ne a ne vyrůst…

Asi si umíte představit ten stres a pocit bezmoci. Bylo to strašné. Zuzka dostala zprvu léky- Digoxin a diuretika a prý se uvidí. Další měsíc jsme s ní ale stejně strávili po nemocnicích, protože Zuzanka po kojení často zvracela, chřadla a ubývala na váze. Když jsme se ji snažili dokrmovat UM, odmítala ho. Neustále plakala nebo spala. V mezidobí jsem se do ní snažila dostat alespoň trošku mlíčka, i když každý druhý pokus skončil venku. Byla jsem zoufalá.

Ve 4 měsících vážila Zuzanka jen 4,5kg. Proto nebylo zbytí a byli jsme posláni na operaci do Motola. Pozvánka nám přišla 2 týdny před operací a jedno bylo jasné- Zuzanka do té doby musí zůstat zdravá. Jenže jako na potvoru pár dní před odjezdem začala kašlat. S manželem jsme byli psychicky na dně.

Já, psychiatrička, jsem měla jen krůček od Chocholouška!

Nesmí se to odložit, kdo ví, jestli by vydržela do dalšího termínu. A tak jsme jeli.

Předoperační vyšetření dopadlo dobře, kašel a zahlenění může souviset se srdíčkem. Uff. Neradovali jsme se ale dlouho. V den operace, kdy byla Zuzanka už vykoupaná a připravená, přišla sestřička a změřila jí teplotu- 37,5! Operace se bude muset odložit. Moje noční můra se vyplnila…

Naštěstí, díky skvělému vedení, jsme nemuseli odjet domů. Přeložili nás pouze na příjmové plicní oddělení. Hurá i za to. Hlavně, že budeme pod dohledem, kdyby se Zuzce přitížilo. Ty tři týdny, které jsme tam strávili si pamatuji jen mlhavě. Vše bylo každý den stejné s jediným cílem- dostat do Zuzanky trošku mlíčka, aby byla na operaci dost silná.

Když ode mě vypila méně jak 70ml, musela jsem odstříkat dalších 30ml do lahvičky, zavolat sestřičku a pak nastalo peklo. Opakovaně ji zaváděla sondu přes nos do žaludku, aby ji dokrmila alespoň na těch 100ml. Přesto ne vždy úspěšně, protože Zuzanka po tomto drastickém zákroku opakovaně zvracela. Další rutinou bylo její vážení, vždy před kojením, po kojení a vážení plenek, kvůli bilanci tekutin.

Kdyby to mělo trvat ještě o den déle, asi bych si hodila mašli.

Pak přišlo konečně vysvobození. Po 6-hodinové operaci a moři mých a manželových slz se naše Zuzanka znovu narodila. Viděli jsme ji jen krátce, jak leží na dětské JIPce se spoustou hadiček a trubiček, které trčely z jejího malinkého tělíčka. Kdyby to bylo možné, hned bych si to s ní vyměnila. Do té chvíle jsem se bála myslet na budoucnost. Ale když to naše bojovnice Zuzanka zvládla a doktor nám sdělil, že se operace povedla, opět jsem ucítila naději.

Každý den děkuji Bohu za to, že je to naše zdravotnictví na takové úrovni a že mi zachránilo život dcerky.

Ale ještě nebyl konec. Poté nastaly čtyři nekonečně dlouhé dny, kdy jsme doma čekali na telefonát, až se Zuzka probudí z umělého spánku. Přiznám se, že já jsem si ke spánku musela dopomáhat nejedním panákem. Zestárla jsem během té doby asi o 10 let.

Konečně, zavolali! Je vzhůru a už dýchá sama! Nasedáme na první vlak do Prahy a o pár chvil později ji vidím. Vyděšenou, uplakanou v místnosti s dalšími 4 dětmi. Objímám jí a slibuji sama sobě, že si od teď budu vážit našich společných chvil tisíckrát víc.

O týden později nám doktor oznamuje, že už je Zuzanka natolik dobrá, že nás pustí domů (možná i kvůli té průjmové epidemii kolem). Slyším zvonky štěstí. Za dobu mého pobytu na kardio oddělení mi to hodně dalo. Hodně věcí jsem si srovnala a přehodnotila. Potkala jsem tam děti, které na tom byly mnohem hůř, než Zuzanka, bez výhledu na lepší zítřky. Obdivuji všechny jejich rodiče, kteří to nesli velmi statečně.

Teď, když znám skutečnou hodnotu zdraví mé dcery, vím jedno- Život je příliš krátký na to, abychom se zabývali malichernostmi a neustále něco nestíhali. Proto si mnohem víc vychutnávám být tady a teď.

Nejdůležitější je, že jsme zdraví a spolu. Ostatní věci jsou jen banality.

Už uplynul více, než rok od té nejtěžší zkoušky v mém životě a šťastnější jsem nikdy nebyla. Možná je to tím, že každá těžká zkouška nás posouvá o kousek dál, a když ji zdoláme, jsme jen silnější a silnější.

Zuzanka je nyní naprosto zdravá a krásně nám prospívá ve všech směrech. Snažím se jí každý den dávat maximum lásky a být s ní na 100%. Ráda ji objímám, masíruju a usínám s ní v jednom objetí.

Je pro mě velkým vzorem a důvodem, proč to nikdy NEVZDÁVAT.

Díky mému manželovi a této těžké životní zkoušce jsem pochopila, o čem život skutečně je.

Znáte i vy skutečnou hodnotu svých dětí?

Podle mě jsou děti a zdraví naším největším darem.

Buďme proto za ně vděční.

Jsem maminkou, lékařkou, instruktorkou BABY masáží, autorkou eBooku Pryč s kolikou a prdíky pro spokojené děti i maminky a eBooku ZDARMA 8 rad, jak ihned utišit plačící miminko . Miluju BABY masáže a mým úkolem je pomáhat rodičům budovat citové pouto s jejich úžasnými miminky a naučit je prostřednictvím něžných doteků, jak mohou ulevit miminkům od mnohých potíží a podpořit jejich správný vývoj. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů