Napsáno maminkou předčasňátka s povzbuzením pro ostatní

Porod bývá jednou z nejsilnějších chvil v životě člověka. Ale někdy může přijít nečekaně brzy. A co hůř, místo krásných společně strávených chvil přinést boj o život, stres, pocit neschopnosti a netečnost systému na emoční prožívání maminky. Přináším vám otevřené svědectví mé milované kamarádky, neskutečně hodné a odvážné ženy, která si musela projít peklem. Přesto se nevzdala a nyní si užívá krásné a naplněné mateřství.


• Mohla bys nám Megí popsat, jaký průběh měl tvůj předčasný porod?

Období těhotenství jsem fungovala v běžném modu – jsem přece těhotná a ne nemocná, říkávala jsem hrdinsky známým, co si mě občas za prý přehnanou aktivitu dobírali. Až na pár horších dnů jsem se cítila skvěle a byla proto rozhodnutá do práce chodit do šesti týdnů před termínem porodu.

Na začátku posledního trimestru byla horka, proto jsem nepřikládala velkou váhu mizejícím kotníkům, stupňujícím se otokům, ani stoupajícímu tlaku a s optimismem sobě vlastním jsem razila heslo: „Však to se nějak zvládne.“ …jen to doklepat do mateřské a pak už se nastavím na režim MATKA, zalezu si do stínku, kde budu popíjet vychlazené nealko drinky a listovat časopisem Maminka.

První den mateřské však moje plány zkřížil pan doktor, který mě z běžné kontroly poslal rovnou do nemocnice. K oteklým nohám a závratně vysokým hodnotám tlaku se přidala ještě proteinurie – vysoká hladina bílkoviny v moči a s tím spojená diagnóza těžké formy preeklampsie. Laicky řečeno těhotenské nemoci, která se projevuje tím, že miminko přestává růst, placenta ho dostatečně nevyživuje a v nejhorším případě se může stát, že se od něj zcela odchlípne a dál už si to můžete domyslet…

Nejhorší na tom je, že vy se můžete cítit tak nějak v pohodě a proto vám ani nepřijde, že se ve vašem těle odehrává bitva…

Tři dny jsem ležela v místní menší nemocnici, kde o mě královsky pečovali, jenže mé výsledky se, přestože jsem se cítila výborně, rapidně horšily. Byla jsem v 34. týdnu a paní doktorka mi sdělila, že mi není schopná říci, jestli miminko bude muset ven třeba dnes nebo ho udržíme v těle ještě týden dva…Čekal mě převoz do nemocnice, kde je neonatologické oddělení.

Tam přišel šok. Lékaři mi řekli, že se s největší pravděpodobností nejedná o těžkou formu preeklampie, ale o ještě vážnější hellp syndrom. Miminko zatím nemělo dovyvinuté plíce, strategie léčby bylo bojovat o dny. Následovalo neustálé, měření tlaku (i co 30 minut) a kortikoidní léky pro miminko k dovyvinutí plic.

To se povedlo, kortikoidy jsme stihli dobrat a za další tři dny následoval císařský řez, kdy na mě a manžela asi po pěti minutách vykoukl nádherný zdravý chlapeček s mírami 1 970 g a 46 cm.

Bylo to nádherné cítit jeho kůži na svém líčku. Těch asi 30 sekund s miminkem mám v živé paměti, jako bych ještě teď cítila to teplo, které z něj sálalo a tu jeho jemnou kůži na své. Potom už si toho moc nepamatuji. Jen, že jsem prospala asi 7 hodin a vzbudila se na JIP. Maličký musel být v asi pět minut vzdálené budově dětské JIP v inkubátoru. I když jsme nemohli být spolu, necítila jsem strach.

Věřila jsem v dobrý konec a snažila se být co nejdřív fit, abych mohla brzy za Áronkem.

Hrozně jsem se na drobečka těšila. Na gynekologickém oddělení, kde mě z JIP převezli, jsem nechtěla zahálet. Ačkoli jsem si opravdu nic moc nestihla o laktaci a péči o miminko nastudovat, byla jsem rozhodnutá mu dát to nejlepší – mlíčko od maminky. Žadonila jsem po sestřičce lahvičku na odstříkávání, myslela na svého drobečka a neústupně pravidelně odstříkávala…kapičku po kapičce…

Bylo to hodně náročné, ale nevěřte tomu, že když přijdete o krásný zážitek bondingu s miminkem po porodu nebo když jste po císaři, je to beznadějné. Není!

Manželovi jsem každý den dala trochu mlíčka v lahvičce a ten ho našemu miláčkovi nosil…Nebylo toho dost, dostával proto i umělou stravu, ale laktace se postupně rozjela a dnes plně kojíme a přibíráme 300 g týdně.

• Jak často jsi byla s Áronkem po jeho narození? Od kdy jsi měla možnost ho mít stále u sebe?

Malého jsem kromě těch pár sekund po porodu viděla až za další tři dny. Poté jsem si zažádala o pokoj jako nekvalifikovaný doprovod na dětském oddělení, malý byl ještě asi dva dny na JIP, kde jsem za ním docházela na krmení. Potom mi ho dali na pokoj.

• Co na tom všem bylo nejtěžší?

Nejtěžší bylo, když jsem mohla mít Áronka na pokoji... Zní to zvláštně. Hrozně jsem se těšila, až budu moci být s ním, starat se o něj… Jenže najednou jsem tam toho drobečka měla a nevěděla jsem, co si s ním počít… Zpočátku, kdy jsme byli s malým sami, byly dny, kdy za námi sestry ani nezabloudily mimo okamžiku, kdy si třeba v noci po špičkách přišly opsat informace o množství vypitého mléka apod…

Ještě když byl malý se sestrami, podepisovala jsem milion papírů o tom, jak jsem byla perfektně proškolená, opak byl pravdou…

Laktaci jsem v té době ještě neměla rozjetou. Malý se díky Bohu přisával, ale jen na pár sekund… A nedařilo se nám dodržovat ani normy vypitého umělého mlíčka.

Bylo mi řečeno, že mám to své zlatíčko nakrmit asi 50 – 55 ml/krmení a to se nám zdaleka nedařilo… Někdy vypil 30 ml, někdy jen 25 ml… A já měla obrovský strach, že mi Áronek vlastní vinou a neschopností třeba i umře. Když jsem šla uplakaná za sestrami o pomoc, nedostalo se mi pochopení…. Sestra jen mlčela a já odešla zpátky a modlila se, ať se všechno obrátí v dobré….

Nejtěžší bylo získat víru v to, že jsem pro svého syna tou nejlepší maminkou na světě. nepochybovat o sobě…

• Říká se, že po císařském řezu je mnohem obtížnější rozjet kojení a co teprve, když se miminko narodí předčasně. Ty jsi to ale vybojovala na jedničku a dnes plně kojíš! Kdyby jsi mohla dát radu maminkám, které si prochází stejnou cestou, jaká by byla?

Milé maminky, bojujte za to, co nám ženám bylo dáno. Věřím v to, že každá z nás může dát miminku dostatek mateřského mléka. Jde o to vytrvat, nevzdávat se, když už Vám hlava klimbá u odsávačky, díky které chcete tvorbu mléka rozjet, protože malý nemá tolik síly, aby hezky sál z prsu a vám to mléko ještě navíc tolik neteče.

Nenadávat si, když musíte z nedostatku mléka kombinovat krmení s umělou stravou… a ono se to dříve nebo později povede!!! Já jsem navíc oproti instrukcím v nemocnici nekrmila co tři hodiny, ale kdykoli se malý zavrtěl a byla příležitost ho k sobě přivinout nejlépe nahé tělíčko na nahé tělo, mazlit se s ním…

• Jak ses cítila na oddělení?

Byla jsem velmi uplakaná, bojácná. Dopadlo to na mě, celá ta těžká situace. Přišly i chvilky sebelítosti, pochybností, strachu o to, že nejsem pro své miminko dobrou mámou. Týden jsem nedokázala spát. Když jsem malého vyčerpaná držela v náručí, v duchu jsem se ptala, jak je vůbec možné, že ho ještě udržím, že stojím na nohách…

Fyzicky i psychicky jsem byla na dně…

Místy jsem dokonce přestávala vnímat, když na mě manžel mluvil… Racionálně jsem si vše dokázala vysvětlit, věděla jsem, že musím být silná, že se prostě musím dát dohromady – především se vyspat, jenže to nešlo… i když byl Áronek to nejhodnější miminko na celém oddělení a v noci i přes den krásně spinkal, já spát nedokázala…

Neustále jsem si jen promítala, co všechno musím udělat, až se vzbudí na další krmení…

„Zkusím ho tentokrát přiložit k prsu nebo mu jen ohřeji umělé mlíčko? Když ho přiložím k prsu, přisaje se tentokrát – nesmím ho zapomenout zvážit před i po přiložení, připočíst množství umělé stravy. Zvážit ho nahého? Zapisuji to vůbec správně, tak jak to ode mne očekávají? Splním tentokrát normu? Co když ne? Vezmou mi ho? Nepoblinká se mi miminko? Když ano,jaké množství vypitého mlíčka napsat…? Kapnu mu tentokrát ty kapky na zánět spojivek, který se mu vytvořil nebo až při příštím krmení?“

Hrozně jsem se stresovala, dnes už vím, že zbytečně… ale můj mozek nedokázal vypnout…. a sestřičky měly dost jiné práce, aby trpělivě vysvětlovaly, vyslechly, poradily…

• Co bys řekla, že by se mohlo na poporodních odděleních zlepšit, aby se maminky cítily lépe?

Citlivější přístup personálu, možná jeho navýšení tak, aby se sestry mohly maminkám skutečně věnovat, vcítit se do nich… Na oddělení jsem potkala pár andělů, ale i sestřiček, které se na mě dívaly hodně z patra a řekly i pár bolestivých slov…

• Kdo ti byl největší oporou po porodu? Jaké povzbuzení ti pomohlo?

Samozřejmě rodina. Manžel, maminka, přátelé…Až nedávno jsem se dozvěděla, že když nás s malým hospitalizovali, přátelé si rozesílali smsky o našem stavu a dokonce se za nás modlili. To bylo úžasné.

Na dálku jsem cítila tu obrovskou podporu. Myslím, že i jejich přičiněním jsem se dokázala vyhrabat z těch šílených pocitů selhání, začala znovu nabírat sílu, víc spát a hledat ztracenou sebedůvěru v nové roli mámy. Druhou polovinu pobytu v nemocnici jsem si nakonec začala užívat. Když přicházely nové maminky, které se cítily podobně jako já na začátku, snažila jsem se jim být oporou, naslouchat, obejmout…

Manžel situaci zvládl skvěle. Přestože jsem při každé jeho návštěvě zoufalstvím plakala, byl v tom se mnou a věřil mi…věřil nám, že bude líp. Bylo povzbudivé, jak doma všechno sám nachystal, po nocích doobjednával věci pro drobečka, které nám chyběly, do nemocnice mi donesl „tuny“ potřebných a méně potřebných věcí včetně obřího kojícího polštáře.

I v tom smutku co jsem prožívala, jsem věděla, že mám toho nejlepšího muže na světě a Áronek toho nejlepšího tátu.


Děkuju Megí za tvou odvahu sdílet svůj silný příběh na mém blogu a přeji vám už jen vše dobré a ať Áronek nadále tak krásně prospívá.

Kéž tvá slova povzbudí maminky, které procházejí podobnou situací a ukáží na současně velký problém –  špatnou nebo skoro žádnou komunikaci zahlceného personálu s citlivými (hormonálně napumpovanými) maminkami po porodu. Vůbec teď nechci útočit na skvělou, opravdu špičkovou péči v nemocnicích o zdraví maminek i miminek.


Poznámka pod čarou:

Nynější systém nejen poporodní péče mi připadá neskutečně precizní, komfortní, ale mnohdy studený. Orientovaný spíše na plnění norem a dokonalou fyzickou péči, než na to nejdůležitější – psychickou podporu a budování vztahu mezi maminkou a miminkem.

Může za to nedostatek personálu v nemocnicích? Jejich přepracovanost, přehlcenost papírováním nebo snad chybějící empatie některých jedinců? Na svých kurzech baby masáží potkávám hodně často maminky s podobnými příběhy, proto jsem musela napsat tento článek k zamyšlení…

Nechci pobuřovat nebo něco nemocnicím vyčítat. Sama jsem lékařka, která na praxi viděla, kolik práce a běhání mají sestřičky kolem rodiček, často slouží přesčasy a k tomu ta nekonečná administrativa… Mají za to všechno můj neskonalý obdiv! A protože nejsem rýpal, který umí jen nadávat, rozhodla jsem se nabídnout v naší porodnici pomocnou ruku.

Díky baby masážím a baby handlingu budu pomáhat maminkám, aby se lépe napojily na své miminka. Více v článku zde.

Jsem maminkou, lékařkou, instruktorkou BABY masáží, autorkou eBooku Pryč s kolikou a prdíky pro spokojené děti i maminky a eBooku ZDARMA 8 rad, jak ihned utišit plačící miminko . Miluju BABY masáže a mým úkolem je pomáhat rodičům budovat citové pouto s jejich úžasnými miminky a naučit je prostřednictvím něžných doteků, jak mohou ulevit miminkům od mnohých potíží a podpořit jejich správný vývoj. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů