Jsem rovněž lékařka v oboru dětské psychiatrie a díky tomu jsem poznala důležitost respektujícího a milujícího dotyku v raném věku dítěte. Tomuto způsobu komunikace rozumí děti lépe, než slovům a je pro ně životně důležitá. Pokud je jejich potřeba doteku v mládí naplněna, vyrůstají z nich psychicky odolní jedinci s vysokou emoční inteligencí a srdcem dokořán. 

Dnes žiju spokojený a naplněný život, cítím se dobře v roli matky a mateřství si absolutně užívám. Mám se svými dětmi velmi blízký vztah, být s nimi mě neskutečně dobíjí a cítím mezi námi hlubokou důvěru, lásku a pocit bezpečí.

Masáže mi v minulosti velmi pomohly při úlevě od bolesti bříška starší dcerky Zuzanky a také prohloubily náš vzájemný vztah, poznamenaný mým poporodním traumatem. Proto jsem se rozhodla, že se touto cestou pokusím pomoci i jiným rodičům, kteří mnohdy zažívají těžké chvíle a hledají tu správnou cestu ve snaze pomoci svým miminkům.

Od té chvíle, kdy jsem obě dcerky začala pravidelně masírovat spinkají krásně celou noc a bolesti bříška prakticky nezažily. Když mají nějaké trápení, moje pohlazení jím dá sílu a ve chvilce je uklidní (a mně taky). 🙂

Určitě to všechny maminky dobře znáte. Před porodem se hrozně těšíte na to své vytoužené miminečko a představujete si ho jako neustále spícího nebo usměvavého andílka z reklamy na pampers. Malujete si duhové a pohodové mateřství. Máte načteno spousty informací, co dělat, když… Jen kdyby náhodou, že? 🙂

I já jsem se nemohla dočkat na svoji první holčičku Zuzanku. Měla jsem jasno- bude prostě dokonalá! A i kdyby ne, milovat ji budu až za hrob, BEZPODMÍNEČNĚ. 

Hlavně jsem se snažila NEMYSLET na ty strhané obličeje čerstvých maminek ve svém okolí a zoufalé komentáře na internetových diskuzích typu: “Jsem hrozná matka, nevím, co dál… Mám doma malého ďáblíka, co pořád řve… Co mám dělat? Nic nefunguje…Někdy mám chuť ublížit sobě, nebo jemu…” No teda!

Začalo to komplikovaným porodem první dcery Zuzanky. Nechtělo se jí ven a proto mi porod museli vyvolat. Tělo se mi pak jednoduše zbláznilo, pamatuji si jen ty nesnesitelné stahy, škemrání o epidural, chvilka klidu a znova bolest, epidural, bolest.. Po 12 hodinách otevírácí fáze mi konečně dovolili tlačit… Protože šla čelní polohou hlavičky, trvalo to nekonečně dlouho, i přes to, že do mě pumpovali oxytocin a doktor mi tlačil na břicho.

Nakonec to ale dopadlo dobře, jen s “nepatrným”natržením, kvůli kterému mě 40 minut zašívali. Bonding mi proto dopřán nebyl a o to jsem se cítila mizerněji. Snad by to nebylo ještě tak hrozné, kdybych si pak nevšimla asi pěti mediků, jak mi nahlíží pod kapotu... 😀

Jako lékařka jsem už viděla mnoho těžkých porodů a byla připravená takzvaně na vše. Ale v hloubi duše jsem věřila, že ten můj porod bude OK, jako z pohádky.. A pak přišlo to rozčarování a deprese. Měla jsem načtenou spoustu knih o tom, jak bezbolestně a v klidu porodit, ale jak přišla tvrdá realita, hodně jsem zpanikařila a rezignovaně se odevzdala strachu…

Byla jsem na Zuzanku naštvaná, že mi tak moc ublížila a já si poprvé mohla pořádně sednout až 3 týdny po porodu. Jak se to ale začalo pomalu lepšit, přišla další rána, jménem kolika.

Moje předešlá fyzická bolest byla jen slabým odvarem k té psychické, kdy mi hodiny denně drásal mozek dětský pláč a já za boha nevěděla, co s tím. Po několika probdělých nocích jsem došla na konec svých sil. Nenáviděla jsem se za to, že nedokážu malé pomoct, moc jsem se o ni bála, hlavou mi jen probíhalo, že jsem mizerná matka. Necítila jsem k Zuzance nic, jen svoji sebelítost, zoufalství a hněv.

Hodiny denně jsem proto četla diskuze na internetu a hledala záchranu. Vyzkoušela jsem snad všechno, ale nic nebylo dostatečně uspokojivé. Byla jsem už z toho na dně. Neustálé se opakoval cyklus houpání, nahřívání bříška, kapičky před kojením, odříhnutí, tygřík, zavinutí do zavinovačky, vysavač, rourka a frťan (ten byl samozřejmě pro mě).

Ne, že by něco z toho nepomohlo, ale kýžený výsledek přicházel za dlouho, nebo taky vůbec.

Zuzance můj dotyk pomohl s bolestí bříška a zlepšil jí tím i spánek. Ale překvapivě se začaly dít věci i se mnou, ale tam, kde bych to vůbec nečekala… Pokaždé, když jsem Zuzanku hladila, ve mě o kousíček víc povyrostlo semínko lásky k ní. Najednou jsem se poprvé začala cítit jako dobrá máma a co víc- SPOKOJENÁ a vyspaná. 🙂

Už jsem nebyla ta naštvaná, neschopná matka v depresi. Masáž se proto stala naším každodenním rituálem, díky kterému jsem pochopila, o čem vlastně ten bonding je a od té doby má láska k Zuzance jenom roste.

Další zkouškou byla pro nás Zuzančina operace srdíčka pro vrozenou vadu, která se uskutečnila v Motole, když jí byly 4 měsíce. Vážila tehdy 4,5kg a neudržela ani hlavičku, jak byla slabá. Bylo to pro nás všechny temné údolí, ale nepochybovali jsme a dál ji zahrnovali láskou a milujícím dotykem. K údivu lékařů se Zuzanka po operaci velmi rychle zotavila a posílila.

Od té doby je bez léků, jakýchkoli limitů a krásně dohnala vše, co kvůli špatné funkci srdíčka zameškala.

A tak jsem odjela na týdenní mezinárodní kurz kojeneckých masáži IAIM v Praze, kterým nás provázela skvělá kanadská lektorka Sylvia Hetu. Díky tomu jsem se naučila mnoho skvělých informací o působení doteku a také velmi účinnou celotělovou masáž, která je nyní praktikována ve více než 70 zemích světa!

Vše jsem s velkým nadšením začala aplikovat na mé dceři a později jsem se rozhodla své zkušenosti sdílet i s ostatními rodiči, kteří, stejně jako já před nedávnem, řeší problémy s poporodním traumatem, kolikami, nespavostí miminka, neprospíváním aj.

A co mě na BABY masážích nejvíc baví a motivuje? To, že skutečně fungují a může je dělat každý rodič prakticky kdekoliv. 

Já a tisíce dalších spokojených rodičů s jejich dětmi, kteří už prošli kurzem BABY masáží, jsme toho důkazem 🙂