Jak lze dojít od indukovaného porodu k přirozenému

Můj první porod byl násilný mechanický akt. I když jsem měla v hlavě přesnou představu, co chci a co nechci – nakonec bylo všechno jinak. Byla jsem na vyvolání, zažila 12 hodinový kolotoč dopování různými  „sajrajty“ a na závěr mi bylo z břicha za lékařské pomoci vytlačeno moje krásné miminko.

Výsledek? Kromě toho nejkrásnějšího stvoření v mých rukou – zmatek, frustrace, výčitky, potrhané porodní cesty a ještě víc moje sebevědomí. Selhala jsem jako žena, ztratila absolutně kontrolu nad svým tělem a předala zodpovědnost do rukou jiných…

Možná jsem nebyla dost silná a vnitřně vyrovnaná, nebo to bylo kvůli strachu, nevím… Teorii jsem měla v malíku, tak proč bylo nakonec všechno jinak? Asi nemá smysl už hledat, kde byl zakopaný pes. Jedno jsem věděla ale jistě – podruhé to chci jinak!

Vždy jsem patřila k ženám, co tajně sní o domácím porodu. Tedy o tom prožitku, jak někteří říkají – kdy se ve vás zrodí vnitřní Bohyně. Ale část mého rozumného a lékařsky vyškoleného já s tím nesouhlasila, bála se možných komplikací.

Naopak nikdy jsem nepatřila k těm super-sebevědomým a přírodním ženám, které by absolutně bez pochybnosti mohly porodit někde samy v lese a ještě k tomu prožít orgasmus a sníst svoji placentu.

Promiňte, že teď možná přeháním. Ale připadá mi, že se teď v poslední době začal objevovat takový nešvar- něco jako kult přirozeného porodu, kdy je na prvním místě až fanatická touha přivést dítě na svět doma a jakýkoli zásah z venčí je špatně. Bez ohledu na možnou omotanou pupeční šňůru kolem krku miminka nebo případnou vrozenou vadu, která nemusela být zjištěná během screeningu. (protože mám dceru s VVV srdce, kterou před porodem nezjistili – vím, o čem mluvím…) 🙁

Jistě, takhle ženy rodily tisíce let před námi- samy nebo s porodní bábou, ale jaká byla tehdy novorozenecká a mateřská úmrtnost..? Nechci odsuzovat domácí porody, věřím, že když se podaří, není nic krásnějšího. Ale na druhé straně – co ty možné rizika? Může si být maminka 100 % jistá, že všechno půjde při jejím porodu jako po másle?

Můj názor je ten, že je to na zdravém rozhodnutí každé maminky, kde chce rodit a její volbu by mělo okolí respektovat. Každá by si ale předtím měla položit tuto otázku: Co je důležitější, pokažený prožitek mého porodu v nemocnici se zachráněným dítkem nebo krásný porod doma, ale s pozdě zavolanou lékařskou péčí?

Jsem jen opatrný člověk, který chce eliminovat všechny rizika pro své budoucí miminko a zároveň chci prožít porod přirozeně, bez cizího zásahu. To bylo moje motto pro druhý porod 🙂

A tak jsem se zeptala sama sebe: Existuje nějaká střední cesta, kdy bych mohla rodit po domácku „pod záštitou nemocnice“?

Heuréka! Jednu  jsem přece jen našla –  porodní dulu. A tak jsem se rozhodla dát porodnici druhou šanci. S Pavlou jsme se setkaly asi měsíc před mým druhým porodem a měla jsem jasno – abych mohla prožít svůj porod v klidu a bezpečném prostoru, potřebuji ji. Krásně jsme si od začátku sedly, Pavla si vyposlechla můj porodní příběh a dala mi naději, kterou jsem tak lačně potřebovala slyšet. Navíc mi pomohla upřesnit si, v čem bych teď chtěla mít porod jiný – např. že už nechci rodit s nohama do praku, mít za zadkem kopec mediků a že chci být po porodu non-stop se svým miminkem (ne jak poprvé 6 hodin bez něho)…

Pro manžela to byl ze začátku šok, na co někoho platit, že mi bude držet ruku a říkat, jak mám dýchat? To přece může sám… Ale jak jsme rekapitulovali můj první porod, to jak se cítil bezmocný,  jak mi chtěl pomoct a nevěděl jak… násobil moji úzkost… a málem jsem ho tam musela i křísit… Pochopil. Tohle je cesta, jak se koza nažere a vlk zůstane celý… 😀

Spadlo z něj asi velké břemeno mého očekávání. Dohodli jsme se nakonec, že mi ho dula k porodu zavolá, jak už budu otevřená víc jak na 6 cm, aby přišel už k tzv. hotovému dílu: zrození 🙂

A jaký tedy byl můj druhý porod s dulou?

Diametrálně odlišný. V šest hodin večer dne 30. 3. 2018 jsem si dala vanu, protože začínaly přicházet nepravidelné kontrakce co 10 min. „Neboj se maličká, moc se už na tebe těšíme. Nemusíš čekat na lepší čas příchodu, protože ten je právě teď. Maminka a tatínek tě moc milují a už si tě chtějí poňuhňat, pojď lásko…“ Byl to takový můj malý monolog k Agátce čtvrtého dne mého přenášení.

Začínala jsem být malinko nervózní, aby to zase nedopadlo vyvoláním, ale vzpomněla jsem si na radu mé dobré kamarádky: „Miminko cítí, když ho voláš a přijde v ten pravý čas, když budeš připravena…“

 Ten den jsme si tedy s manželem řekli, že dnes se to stane.

V 8 hodin večer byly mé kontrakce už co 7 minut, tak jsem v pohodě řekla vyjevenému manželovi: „Zavez už Zuzanku k babičce, protože půjdeme rodit“ 🙂 Zároveň jsem dala vědět Pavle, že se sejdeme za chvíli v porodnici.

S manželem jsme tam dorazili něco kolem půl 9, kdy jsem měla kontrakce co 5 min. Poslala jsem ho pak domů s tím, ať je ready, protože dnes to bude rychlé. Už jsem na 2 cm, hurá! Ne, epidurál potřebovat nebudu, děkuji… Potom, co dorazila Pavla jsem se uvelebila do velké vany na porodním boxu a v rádiu dávali zrovna povídku Šimka a Grossmana o kohoutích zápasech. Byla jsem naprosto uvolněná a chvilku jsme si povídaly. Kontrakce začaly přicházet stále intenzivněji a častěji. Pavla dýchala při každé kontrakci se mnou a to mě velmi uklidňovalo. Místo, abych se snažila bolest potlačit, začala jsem jí vycházet vstříc…

Z vany jsem se z posledních sil vyplazila (poté, co si Pavla všimla, že se tam začínám potápět, jak Titanic) a pak to šlo všechno velmi rychle… Pavla mi přikládala studené obklady na čelo a povídala o krásných chvílích při porodech, které viděla. Dodávala mi sílu. Najednou jsem potřebovala na záchod a tam mě to chytlo takovým způsobem, že bych se sama na postel už nedostala. Pak přišla porodní asistentka a sotva, co ze mě vyndala ruku řekla – zavolejte manželovi, už jsme otevřená na 6 cm!

Do 5 min manžel dorazil a sotva jsem ho viděla, měla jsem takovou kontrakci, že mi s hlasitým lupnutím praskla voda (asi samou radostí =)) Hurá, teď už můžu tlačit, slyšela jsem svoji intuici a okolí pro mě přestalo existovat. Klekla jsem si na křeslo, opřela o opěrku a po 3 zatlačení přesně ve 23:36 se nám narodila Agátka. Nepřekonatelné štěstí! A já bez nástřihu, zvládla jsem to sama! Cítila jsem se tak nabitá energií, že bych mohla skály lámat.

Dali mi ji na břicho a já jsem věděla jedno: „Teď už vím, jak se cítí Bohyně nového života“.

Tímto děkuji svému tělu, milovanému manželovi, skvělé porodní dule Pavle Hlavinkové z Olomouce a perfektnímu personálu z nemocnice Šternberk, že mi pomohli prožít tento velký zázrak a zahojit tak předešlou ránu z těžkého porodu.

 Konečný úspěch máme jen ve své hlavě, nebojte se ji proto otevřít, zbavit ji strachu a více si důvěřovat.

Jsem maminkou, lékařkou, instruktorkou BABY masáží, autorkou eBooku Pryč s kolikou a prdíky pro spokojené děti i maminky a eBooku ZDARMA 8 rad, jak ihned utišit plačící miminko . Miluju BABY masáže a mým úkolem je pomáhat rodičům budovat citové pouto s jejich úžasnými miminky a naučit je prostřednictvím něžných doteků, jak mohou ulevit miminkům od mnohých potíží a podpořit jejich správný vývoj. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře
  1. Katarína napsal:

    Krásný příběh, Míšo! Každý si k tomu musí dojít holt sám a tys to dokázala! Blahopřeji ještě jednou a přeji krásně prožité mazlící chvilky s Agátkou! :-*

  2. Veronika Bejdáková napsal:

    Ahoj Míšo,jak jsme měli podobné zážitky s prvním porodem a následným neklidným miminkem,tak to máme hodně podobné i s druhým dítětem, já jsem se indukci vyhla za 5 minut 12 – malý se rozhodl pár hodin před nástupem na vyvolání,že půjde sám a já jsem za ten neskutečný zážitek z přirozeného porodu a následného 3 hodinového bondingu neskutečně vděčná..:) Máš talent na psaní, jen tak dál..:)

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů