Nedávno mi přišel na email SOS dotaz jedné maminky. Chtěla radu, jak může pomoct své 5-týdenní holčičce, která od 3. týdne začala hrozně plakat a vztekat se, pořád chce nosit a taky málo spí… zhruba 7 hodin za celý den (i noc). Správně odhadla, že za tím nejspíš bude její těžký a dlouhý porod. Malá byla totiž před narozením přibližně 62h bez plodové vody a aby toho nebylo málo, první dva dny po porodu byla vice méně pořád v inkubátoru kvůli špatné termoregulaci.

Nejsem GURU miminek, ale z psychologického hlediska jsem ji mohla pomoct pochopit, proč je její miminko tak přecitlivělé a snadno se rozčílí. V rozluštění příčiny je totiž klíč k navrácení rovnováhy.

Pojďme si prvně představit, čím si muselo projít.

Jak už jistě víte, plodová voda chrání miminko před otřesy, vnějším tlakem a částečně i před gravitací. Udržuje mu stálou teplotu a díky ní se může pohybovat… a co víc, když se chce uklidnit, může si dát v tom teplém bazénku svůj výborný paleček do pusenky a vše je zase fajn. Dále mu slouží k nácviku trávení, vylučování a dechových pohybů, když ho před narozením polyká, vdechuje a vydechuje.

A najednou… někdo „mu vytáhnul špunt“ a miminko se tísnilo mezi útrobami maminky více jak 2 dny. Obrazně řečeno, z pohodlného stanu se vyloupl těsný prezervatív.  Nedávno si ještě klidně plavalo v útulném bříšku, jako puleček ve vodě a teď se nemůže hnout… chybí mu ta volnost, pohodlí a pocit bezpečí, všechno ho tak tlačí… A stres maminky to všechno ještě zhoršuje, protože miminko sdílí pocity maminky.

Přichází porod.

Zdá se, že už bude všemu trápení konec. „Už se tak moc těším, až maminku uvidím,“ myslí si. „Ale něco je špatně… pomóc, nemůžu se dostat ven!“ Porodní kontrakce ho silně drtí, ale nikam nepostupuje. Z přiškrceného pupečníku mu přichází stále méně kyslíku a začíná se dusit.

Cítí vztek, tak moc se snaží dostat ven, bojuje jako tygr, ale nikam to nevede. Bojuje o svůj holý život, má strach, že ta bolest nikdy neskončí, že už nikdy neuvidí svoji milovanou maminku. Něco se mu přicucne na hlavu a je tvrdě vytaženo do studeného světa plného oslnivého světla…

Klapka. Po narození očima miminka.

„Maminka si mě přitiskla na svou teplou kůži a cítím velkou úlevu. Pomalu se začínám cítit opět v bezpečí. Nasávám její sladkou vůni, slyším její nádherný hlas a k tomu to úžasně uklidňující bum-bum, bum-bum… jejího srdce. Vždy, když mě pohladí, přivírám oči blahem a cítím jen čistou lásku a radost, která se rozlévá po celém mém těle.

Jsem tak šťastné! Už se nemusím bát, všechno bude dobré…
Ale ne, počkat!
Kam mě to nesete???
Já nechci!“
Dále jen cítí, že se kamsi propadá a takto odtržené od maminky propuká v žalostný pláč… třeba ji tím zase přivolá.

Takhle ve skutečnosti miminko prožívá těžký porod, u kterého zažívá nejen fyzickou bolest, ale i skutečný strach a úzkost, jako když zasypaného horníka vytahují z šachty.

Tato prvotní bolest zanechává v těle a podvědomí miminka hluboký otisk.

Jeho reakce na prvotní bolest se stane prototypickou (v tomto případě vztek nebo taky křičení o pomoc a hyperaktivita) a vyplouvá pak na povrch v jiných zátěžových situacích po celý zbytek života.  Tělo takového miminka má od porodu zakódováno: „když se mi něco nelíbí, musím to hlasitě dát najevo a jednat…jestli nic neudělám, je konec…“

Skvěle to popisuje ve své knize Prvotní otisky celosvětově uznávaný psycholog Arthur Janov.

Další příčinou zvýšené plačtivosti miminka po těžkém a dlouhém porodu je zahlcení jeho malého tělíčka stresovými hormony, které se mu odbourávají daleko pomaleji, než dospělému. Je zcela vydáno na pospas svým pocitům a nemá možnost stresu samo uniknout nebo se nějak uklidnit.

Potřebuje k tomu Vás.

Pokud je v inkubátoru, sice dostává potřebné teplo a mlíčko, ale to nejdůležitější tam není, jeho doposud celý svět – VY. Vskrytu uvnitř něho zeje díra, která může být naplněna jenom maminčinou náručí.

Odborně se této stresové náloži z těžkého porodu či poporodního odloučení říká porodní nebo poporodní trauma, které může být příčinou větší dráždivosti a citlivosti miminka. (ano nejen maminky, ale i miminka cítí a pamatují si…). V praxi se to převléká za noční děsy, nespavost, lekavost, vztekání a netrpělivost, nízký práh bolesti a separační úzkost, jakmile se vzdálíte na pár kroků od něho.

Zázračný lektvar na vrácení rovnováhy

Aletha Solterová ve své knize dokládá řadou výzkumů, že se miminka pláčem často zbavují stresu z postnatálních, perinatálních a dokonce ještě prenatálních traumat. Ukázalo se například, že více pláčou miminka, jejichž matky zažívaly v těhotenství úzkost, dlouhodobý stres nebo depresi, miminka, která prodělala těžký porod a ta, která byla po porodu od matky oddělena.

Co se stane miminku během těhotenství, při porodu nebo krátce po něm se jednoduše otiskne do jeho citlivé nervové soustavy. Důvěra ve svět kolem něj se u něho formuje na základě důvěry v maminku a ta je pro něj v prvních chvílích života nesmírně důležitá.

Pokud jste bonding s vaším miminkem po porodu propásly a nenasytily jeho hladové srdce skrze vaše doteky, vůni a hlas (tzv. bondigem), bojí se a hůře zvládá stres. To ještě umocňuje jeho porodní trauma, kterým si muselo projít. Stačí pak sebemenší nepříjemný podnět (hlad, zvuk, zima, bolest bříška) a propuká až v záchvatovitý pláč, se kterým se neumí poprat samo. Záhada rozluštěna.

Není to naštěstí konec všeho. Příležitostí na vybudování důvěry a vzájemného pouta máte dost i později. Bude to náročné, ale bude to stát za to.

Po mém prvním porodu jsem dcerku asi 5 hodin neviděla. Měla jsem taktéž dlouhý a těžký porod a také jsem si snahu Zuzanky držet se neustále u mě vysvětlovala špatně, bála jsem se, že ji rozmazlím… Čím víc jsem ji ale chtěla učit být samostatná, tím víc na mě paradoxně visela.

U mé druhé dcerky jsem už stejnou chybu udělat nechtěla a do porodního plánu jsem výslovně napsala, že ji chci mít u sebe po porodu non-stop i u vyšetření.  Navíc jsem s ní od začátku spala, nosila ji v šátku, kdykoliv chtěla být u mě a byla jsem celkově víc v pohodě. Teď má Agátka 7 měsíců a je krásně samostatná, klidná a odvážná. Někdy až moc 🙂