Zajímali jste se někdy, jaký byl váš příchod na svět? Já nikdy. Tedy až do okamžiku, kdy jsem nedávno shlédla jedno video, jak se rodily děti za socialismu. To mě vyděsilo. Svoje první vzpomínky si pamatuji až z období kolem 3-4 let, tedy proč bych měla zkoumat, co se dělo předtím? No dobře, třeba tím něco o sobě zjistím, když se tomu podívám blíž na zoubek…

Volám tedy tátovi, protože mamku už bohužel nemám, a docela ho zaráží moje otázky: „Tati, jak to bylo s mým porodem? A co bylo se mnou po porodu? Kdy jsi mě poprvé viděl? Kojila mě máma? Co jste dělali, když jsem dlouho plakala? Dali jste mě do jeslí?“ =D

Ticho. No asi jsem toho na něj vychrlila moc…

Po jeho delším mlčení nakonec vše shrnul slovy: “No viděl jsem tě až po pár dnech přes tlusté sklo a poprvé jsem tě mohl pochovat po týdnu, jak vás s maminkou pouštěli z nemocnice. Narodila ses prý císařským řezem, jak to bylo potom, nevím…Nosili tě mámě jen na kojení.

Doma, když jsi dlouze plakala, jsme tě houpávali. Ale když už jsme si s tvým pláčem nevěděli rady, jen jsme vedle z místnosti poslouchali, jak křičíš a doufali, že pochopíš, že máš spát a takhle si nás nepřivoláš. Nechtěli jsme tě tím rozmazlit. Spala jsi v postýlce vedle té naší, většinou celou noc. Máma tě kojila asi do roku, protože pila hodně černýho mlíka. 😀 Byla jsi jinak hodné miminko. Jak jsi začala lézt, tak jsme tě dávali do ohrádky, aby sis neublížila. Do školky tě pak dali asi ve 2 letech, aby se maminka mohla vrátit do práce…“

Aha, tedy žádná hitparáda to nebyla, ale mohla jsem v té době něco namítat? Když to srovnám s příběhem mojí holčičky Zuzanky, je to jako srovnávat nebe a dudy. Kdybych se mohla vrátit jako miminko, chtěla bych mít taky tolik láskyplné náruče a pochopení, jako ona. Ale stejně jsem tady- živá, zdravá a… nepoznamenaná?

Jako malá školačka jsem měla ale hroznou imunitu, jen kolem mě prolítl nějaký bacil, musela jsem si ho odnést do sbírky. Taky jsem byla věčně zakřiknutá a nesmělá. Nevěřila jsem si a radši neříkala nahlas, co si myslím. Možná kvůli pár mindrákům, o kterých jsem věděla jen já. Bylo to i tím, že jsem nebyla v předškolním věku dosycená mateřskou péčí?

Většina psychologů se dnes shoduje v tom, že nejdůležitější období pro člověka, kdy se vytváří základy jeho osobnosti, je od narození do 3 let. Proto potřebují v tomto období prostředníka v komunikaci se světem, jednu blízkou osobu, která je jim většinu času k dispozici a jejímž prostřednictvím si formují obraz o sobě a světě. O tom ale dnes psát nechci.

Pojďme se podívat, jaké OBR rozdíly můžeme vidět mezi dobou předrevoluční a současnou.

Za socialismu (a těsně poté):

1. Maminky rodily podle bydliště, nemohly si vybírat. Výjimka mohla být jen ze známosti.

2. Porod i těhotenství byl rozškatulkován na sérii lékařských zákroků. Těhotenství tak začalo být pojímáno jako nemoc, která je ukončena operací, tedy porodem.

3. Otec při porodu? Nemyslitelné!

4. Vládla nezpochybnitelná autorita lékařů, byla totalitní atmosféra ve stylu- tak to je a hotovo.

5. Rodiče neměli takové práva a informovanost, jako dnes. Nebylo tolik svobody, maminky si nemohly vybírat (nebo spíš nevěděly, že to jde i jinak).

6. Po narození byly maminky zvlášť, děti zvlášť, slovo rooming-in neexistovalo.

7. Děti donášely maminkám sestřičky jen na kojení (jako na běžícím pásu). Navíc v zavinovačce, která se nesměla rozvazovat.

8. Miminko se tenkrát po narození automaticky nepřikládalo k prsu, přestřihla se šňůra, vzali ho ke změření a zvážení a předtím, než ho odvezli vám ho jen ukázali (pokud jste to samy nevyžadovaly). Nevědělo se o důležitosti bondingu (vytvoření citového pouta).

9. Při porodu byly maminky obklopeny klasickým sterilním nemocničním prostředím, jako by šel člověk na operaci. Nebylo to zdaleka tak útulné a komfortní, jako nyní.

10. Jednolůžkové pokoje? Proč jako… Byly pouze mnohalůžkové pokoje (před porodem tzv. hekárny), nemyslelo se na soukromí a intimitu maminky s dítětem.

11. Návštěvy nesměly na oddělení z důvodu zamezení infekce a nedočkaví tatínkové své děti viděli po několika dnech, a to jen z dálky za oknem.

12. Frčelo se na „sunarech“ a převládal názor, že kojení je zbytečné a primitivní.

13. V porodnicích bylo kojení přísně pod kontrolou a někde se maminkám i nařizovalo, kolik a jak dlouho přesně mají děti kojit.

14. Byla mnohem kratší mateřská dovolená, matky musely pak kojence dávat do jeslí a vrátit se do práce.

Zpočátku socialismu mohly matky zůstat doma s dítětem 6 měsíců, ale pak jej musely předat do kolektivní péče (do jeslí). Fakticky jim ale bylo připomínáno, že by se měly vrátit do zaměstnání co nejdříve.

Později, někdy v 70.letech, byla zavedena mateřská dovolená na 2 roky. MD byla placená státem. Žena ale během této doby nesměla pracovat. Naopak po jejím skončení musela nastoupit do zaměstnání, možnost prodloužení neexistovala. Kdykoliv by chtěla matka zůstat s dětmi déle než dva roky, byla považována za příživnici, což bylo trestné.

A jaký měli tehdy názor na kontaktní rodičovství???

O co jste NEpřišli si můžete představit přečtením tohoto krátkého úryvku z jedné dobové naučné knihy:

„Každé dítě má mít svou postel. U dospělého by dítě dýchalo výpary zpoceného těla, které po stránce čistoty není vždy bezvadné. Také dotyk dospělého člověka je nečistý. Vedle toho má dospělý stále starost, aby v posteli své dítě nezalehl.

Dříve na venkově spali kojenci s matkou, z nouze. Bída vymyslela také hejčadla a nošení kojenců v nůši nebo v loktuši na pracovní místo matčino. Bylo to východisko z nouze, které bylo zdravotně značně závadné. Dnešní doba tyto nešvary vymýtila, právě tak, jako nezdravé kolébky. Postýlky a kočárek rychle vytlačí jejich poslední zbytky!

Moderní maminka dítě nechová, myslí-li se tím dlouhé nošení. Chcete vychovat ze svého kojence zhýčkané dítě? Chcete uškodit správnému vývoji jeho povahy? Chovejte jej!“

Úryvky vypsány z knihy: Mirka Klímová – Fügnerová: Naše dítě. Státní zdravotnické nakladatelství, Praha 1953.

Co mi z toho vyplývá? Jsem strašně moc ráda, že žiju a rodím v dnešní době…

Socialismus byla éra neosobního mechanického přístupu k rodičkám a jejich dětem.

Kontaktní rodičovství neexistovalo. Budoucí matky a rodičky musely takříkajíc držet pusu a krok, protože v totalitě byla matkou strana a skutečné matky byly brány jen jako- neuražte se prosím- nosnice, které musí co nejrychleji odevzdat své dítě.

A stěžoval si někdo na něco? To ne.

Cituji slova jedné maminky, která v té době rodila: „Člověk byl v té totalitě tak zblblej, že co bylo zajeté jako normál se bralo nějak samozřejmě, že tak to prostě je. No, fakt jsme byli zpitomělí (smích). Takže člověka ani nenapadlo, že to třeba chce nějak jinak, protože ta totalitní atmosféra taková byla a hotovo. A prostě kdo to chce jinak, tak je zločinec.“

Normální bylo, že se člověk strachem bál něco říct, normální bylo- neprojevit se, neříct nahlas jak já to chci, jak já si to představuju, jak já si to přeju.

Bylo pro mě nemilým překvapením, když jsem zjistila, že většině mamin to tak tehdy vlastně i vyhovovalo. Ba dokonce chválí režim za to, jak si mohly mezi kojením v porodnici odpočinout, mezitím, kdy byly jejich děti uplakané a osamocené někde bez mámy. Cituji jednu z nich: „A co je užasnýho na tom,že mi po porodu nacpou řvoucí dítě ?? Bylo to nastavený tak, aby si matka po porodu odpočinula. Co by za to daly matky dnes…Moje děti nejsou ničím postižení, kromě toho, že jsou pořád v práci a nemají čas ani na sebe“

Zdroj: diskuze pod tímto videem:

Dnešní generace je odkazem právě této generace a studeného odchovu… Spousta lidí si to neuvědomuje, že jestliže je to dnes špatné, stala se chyba v minulosti.

Jistě za všechno zlé, co teď prožíváme, nemůže jenom to, jak s námi rodiče zacházeli od narození do 3 let. Ale v tomto období jsou tvořeny základní kameny našeho já.

Jsem přesvědčená o tom, že nejen společnost ovlivňuje příchod na svět, ale naopak i příchod na svět ovlivňuje společnost.

Vtipně to okomentoval jeden můj kamarád: „Nikomu se nic nestalo. A jaká skvělá generace nám tady vyrostla! Výrobci antidepresiv pomalu hledají trávníček, na který se půjdou pást.“

A z pohledu psychiatričky můžu říct jediné-

Máme zlaté časy!

• Podle statistik český národ za minulý rok spotřeboval celkem šest a půl milionu balení antidepresiv.

• Návštěvy psychiatra vedle toho rapidně vzrostly a duševních poruch neustále přibývá.

  

• Léky na psychiku průměrně užívá 5 procent populace.

• Spotřeba většiny léků určených k léčbě psychických poruch zůstává v posledních letech zhruba stejná, užívání antidepresiv se od roku 1995 skoro zosminásobilo.

Nyní je situace v porodnicích diametrálně odlišná. Jiná doba si žádá jiný přístup. Vše je prakticky dovolené-s jedinou podmínkou, a to, že přání budoucí matky neohrozí zdraví dítěte, ani její..  Zodpovědnost za porod se přesunula ze strany lékařů více na stranu rodících maminek. Což je samozřejmě dobře, ale může to jít někdy do extrému…

Proto si myslím, že my maminky, ačkoli máme o svém porodu mnohé představy, musíme být připraveny ze svých požadavků i ustoupit a nechat si poradit od odborníků, pokud by vzniklá situace mohla ohrozit nás nebo naše miminko. Odstrašujícím příkladem může být třeba radikální Anička, která nechtěla nástřih hráze za žádnou cenu, i kdyby to bylo nutné. A jak to skončilo? Anička porodila, ale praskla až ke konečníku a 1,5 roku po porodu jí to pořád zlobí.

Nežijeme v dokonalé době i přes tu všudypřítomnou svobodu. Svoboda totiž znamená také nést odpovědnost za své činy, proto buďme dobře informovaní a nepodceňujme možné rizika. Svoboda nám může i zlomit vaz. Jak řekl jeden moudrý básník Valeriu Butulescu: „Svoboda neznamená nic pro ptáka, který se ještě nenaučil létat“.

Vypadá to, že jsem tento článek sepsala hodně naštvaná… Až tak nepěkně, že na vás možná přichází chmury.

Pokud jste ale došli až sem, chtěla bych nakonec nakreslit imaginární sluníčko, protože se máme z čeho radovat.

Za co jsem DNES opravdu vděčná:

• že rodičky mají na vybranou a jsou více informované

• že otcové smí být u porodu, pokud chtějí

• že porod je brán jako posvátný akt příchodu nového života

• že se více dbá o intimitu rodičky

• že prostředí porodnic je baby-friendly a žemaminky mohou být na pokoji spolu s miminkem

• že kojení je bráno jako alfa i omega zdraví dítěte a maminky jsou v něm podporovány

• že ČR má nejdelší rodičovskou dovolenou v EU- 4 roky!

A hlavně- můžeme zůstat doma s naším děťátkem

jakkoli dlouho, bez nátlaku.

Važme si toho!