Nedávno vykládala moje pětiletá Agátka náhodně kolemjdoucímu, že mamince uřízli břicho, aby vysvětlila, proč chodím zhrbená, jak bych měla hexenšus. Připadá mi to celkem trefný…

Vraťme se ale na začátek mé long story jménem abdominoplastika, a proč mám potřebu vám to tady vykrákat.
Je to kvůli TABU jménem diastáza a ventrikulus pendulus (povolené břicho) po porodu. Mnozí, hlavně muži, totiž nemají páru, jak to vypadá a proč nás to trápí.

A my ženy po porodu? Když to máme, tak se o tom stydíme mluvit, natož to nedej Bože někde ukazovat ve dvoudílných plavkách (asi většina se shodneme).

Svět dokonale plochých břich v časopisech nebo na koupalištích nás nenechá spát, všude kolem nás vidíme jen ty dokonalý pupky, máme tendence se srovnávat a s*ere nás to.
Učí nás se s tím zuboženým stavem břicha (nebo prsou) vyrovnat, máme přece krásný zdravý děti, tak na co si stežujeme?

Jsme ale i tak smutný, nejradši máme sex po tmě a své volnomyšlenkářské břicho mnohdy schováváme pod volný oděv, stahovací gaťky a stydíme se o něj byť jen zavadit. Je to takhle podle vás Ok?
Proto je podle mě důležité o tom mluvit…

Z ohlasů přátel na mé coming out celé této rozlučkové akce jménem abdominoplastika ve „storýčku“ na facebooku jsem zjistila, že je kolem mě spoustu žen, které to zajímá a také se nechtějí smířit se stavem svého vyplandaného bříška po porodu.

Cvičit vám nepomáhá nebo na to není prostor a čas? Chcete změnu? Jste ochotni jít kvůli ní pod nůž? Jestli ano, přečtěte si třeba u kafíčka tento můj příběh, abyste si to pořádně promysleli, protože to není p*del. Výsledek pak ale určitě stojí za to. 🙂

Mám celkem 3 dcerky (7, 5 a skoro 3 roky), všechny 3 porody proběhly vaginálně během 4 let, přenášela jsem pokaždé. Není tedy divu, že mé břicho tímto dostalo slušný nářez a díky genetice, jakou mám, mi po porodech místo břicha zůstal zjizvený jazyk a mezi příčnými svaly břišními díra asi na 4 prsty. To možná na vysvětlení k vašim dotazům, proč jsi do toho šla. Více o mém porodním příběhu se dočtete tady.

Nebudu vám lhát, vzhled mého povadlého břicha mě netěšil, i když jsem vědomě pracovala na tom, abych ho milovala za to, co mi dalo. Druhá věc byly záda, které byly přetěžované a měla jsem kvůli tomu špatné držení těla.

Chvílemi jsem zkoušela cvičit břicho, naučila se u fyzioterapeutky, jak s tím pracovat. Tady to často končí u mnohých happyendem, který u mě ale bohužel nedopadl. Cvičila jsem, asi pozdě a málo, na disciplínu nemám buňky, přiznávám…. Děti v tom taky samozřejmě hráli roli, ale na ně to házet nebudu, i když…:)

Tak fajn, měla jsem dvě možnosti, půjdu pod nůž nebo se navždy smířím s bolavými zády a plácačkou, kterou jsem celkem úspěšně zatajovala pod stahovačkami a legínami s vysokým pasem. Ale sen o dvoudílných plavkách a dni, kdy si děti nebudou hrát s mým vytahaným břichem mě neopouštěl…

A co můj milovaný můž na to? Nestalo se nikdy, že by vyjádřil nelibost nad mým panděrem, jeho vždy zajímaly spíš jiné partie… 😀 Jak jsem mu oznámila, že ho chci dát pryč, byl překvapený, proč jako a řekl něco ve stylu, že když pak budu spokojenější, pojďme do toho.

Od myšlenky uplynul asi rok, kdy jsem si zjištovala informace a odvážila se objednat k jedné doktorce na plastickou kliniku FNOL. Tam mi po pečlivém vyšetření bylo řečeno, že takové zákroky tam nedělají, ale udělala by mi to na soukromé klinice v Prostějově. Při otázce, zda by to šlo zaplatit ze zdravotního pojištění, které bych konečně na něco využila mi paní doktorka řekla, že bohužel. Na pojišťovnu dát tyto estetické zákroky prý nejdou.

Díra v břiše velikosti citrónu se počítá asi jako něco přirozeného, co zůstává po porodech běžně a nijak to zdraví nevadí. Možná kdybych měla do té díry vyhřezlé střevo a hrozilo uskřinutí, mělo by to větší váhu…? Do týdne mi přišla cenová nabídka na abdominoplastiku v Prostějově, chtěli „jen“ 70 tis. Sen se mi rozplynul. Pro mě po třech mateřských to byla celkem vesmírná cifra, takže jsem si říkala, že si radši koupím nové stahovací kalhotky a budu si odkládat každý měsíc něco bokem. Třeba na důchod si pak tu radost dopřeju…

V podobnou dobu mi má milá kosmetička říkala, že byla po porodech na abdominoplastice ve FN Brno u doktorky A., která ji to napsala na pojišťovnu a je s výsledkem moc spokojená. Viděla jsem, neskutečná změna! Tak momentíček…

Na diskuzích jsem opravdu vyčetla, že někteří doktoři to bez problému píšou na pojišťovnu a jméno té zlaté paní doktorky tam bylo. Říká se, líná huba – holé neštěstí, a tak jsem dlouho nečekala a jednu březnovou středu jsem se za paní MUDr. A. vydala do ambulance plastické a popáleninové chirurgie.

Musela jsem si vystát asi 2 hodinovou frontu (šla jsem bez objednání) a celou dobu si nacvičovala proslov, proč mě to břicho po psychické i fyzické stránce trápí…mám bolavá záda, inkontinenc (mírnou při námaze), úzkostné stavy při převlékání a svlékání, atd.

Paní doktorka si mě letmo prohlédla a zeptala se, jestli to mám po porodech. Ano, třech… a než jsem stačila začít chrlit argumenty s dotazem jestli to půjde udělat přes pojištovnu, řekla, že to půjde bez problému a dala mi termín za 3 měsíce. 😀

Tady pozor, každá nemocnice má nastavený jiný limit, kolik abdominoplastik může na pojišťovnu udělat a nevím, jak to s Brnem bude nyní, měnil se tam teď nedávno prý vedoucí a neví se, jestli to neomezí.

K operaci jsem potřebovala mít hotové přeoperační vyšetření staré max. 2 týdny, kdy mě můj praktik vyšetřil tlak, moč a krevní obraz. Také jsem si pořídila antiembolické punčochy a stahovací pás, který pak budu muset nosit min. 2 měsíce. Operaci jsem měla naplánovanou na 26.6. To bude přes léto záživné v těch vedrech ležet se stahovacím pásem a nemoct se jít s dětmi schladit do vody, chodit na výlety…

Ale po rozvaze, jestli nebude lepší posunout operaci až na podzim, jsem se nakonec rozhodla to podstoupit raději v období, kde mi tolik nehrozí nachlazení, opar nebo jiný moribundus, které si děti donesou ze školky. Navíc si děti budou moct hrát venku na dvorku a nebude to tak náročný je tedy zabavit. Jediné co by mi kromě infekce ještě mohlo překazit operaci byla menstruace, tak snad počká…

V pátek 23.6. jsem se dostavila do anesteziologické ambulance FN Brno (v doprovodu svých 2 dětí). Byly tam neskutečně milé sestřičky a paní doktorka mi vše vysvětlila. Každá z děvčat dostala od nich plyšáka za doprovod a pak jsme jely domů. Nevýhoda pondělní operace je ta, že vás anesteziolog musí vidět už v pátek, protože v neděli ambulance není.

Další cesta mě čekala o dva dny později, kdy mě hospitalizovali na krásný klimatizovaný pokoj, úplně jinde, než jsem měla být.

Opět skvělý servis, milý a ochotný personál. Myslela jsem si, jestli to panáčkování není kvůli tomu, že jsem MUDr… Pak se za mnou přišel podívat bývalý spolužák z medicíny, který tam dělá plastického chirurga. 😀 Ha, odtud asi vanul vítr! Ještě jednou díky za vše, Pavle. 🙂 Sestřička tomu mému VIP pobytu nasadila korunu, když mi přišla na cedulku nad postelí dopsat titul MUDr s omluvou… 😀

Můj Jirka mě ještě před odchodem zásobil velkou hromadou jídla, kdyby mi tam náhodou nestačila místní strava, to ale nehrozilo. Holky si na pár dní vzala babička a já si opravdu oddechla, že se to UŽ opravdu děje.

Kdo jste sledovali moje příběhy na facebooku, tak víte, jak to plus mínus probíhalo. V neděli 25.6. mi na odd. intermediární péče udělali vstupní vyšetření, změřili tlak, vzali krev k ověření krevní skupiny a pak přišla paní doktorka A. a nakreslila mi na těle několik čar, které ve mě evokovaly pocit, jako by mě chtěla naporcovat.

Bylo to pravděpodobně kvůli tomu, aby věděla, kam mě asi udělat řez a kam přesunout pupík (ale dle fotky posuďte sami, jak to na vás působí…:D). Chvilku mi trvalo se smířit s tou velkou čárou od boku po bok, kudy povede do budoucna jizva….ale není růže bez trní, že?

Večer jsem dostala do ramene fraxiparine proti srážlivosti, antibiotikum a poslední večeri (snad ne úplně poslední). Sestřička mě ještě upozornila, že bych si měla odlakovat nehty na nohou, aby u operace viděli, jestli nepromodrávají. Na rukou jsem si doma ještě stihla dle instrukcí gelové nehty odstranit, ale na ty nohy jsem úplně zapoměla. Naštěstí ale sestřičky pomohly.:)

Od půlnoci jsem nesměla nic jíst ani pít, takže abych se připravila na ten hladomor, snědla jsem většinu zásob od Jirky. Bylo mi kvůli tomu těžko a nemohla jsem usnout… aspoň, že tam měli wi-fi.

Ráno 26.6. jsem se ještě vykoupala, protože mi bylo jasné, že po operaci toto bude chvíli možné.

Hurá, je to dobrý! Menstruace se zatím nedostavila, nemocná nejsem, opar, který už týden léčím na rtu je nepatrný. Ještě nasadit ty sexy protisraženinové punčochy a jsem ready.

V 8:00 se na mě přišli podívat lékaři a zkontrolovali, jestli jsem v pohodě. Dneska půjdu na sál jako druhá. Půl hodinku před operací mi sestřička donesla myslím Prothazin a Lexaurin a já se ocitla v nebeských výšinách, vše mi bylo egal… přepravili mě poté na operační sál a dál to mám rozmazané.

Operace trvala dvě hodinky. Probudila jsem se na pooperačním pokoji až navečer spolu se 2 pacienty. Jedna z nich byla mladá maminka od Ostravy, která měla za sebou taky abdominoplastiku a se kterou jsme byly na pokoji až do propuštění. Bylo fajn zjistit, že nejsem jediná, která řeší tyhle věci.

Bylo mi blbě, břicho zatím bolelo jen trochu, infuze kapala. Z každé strany jizvy mi vyčnívaly drény se zásobníkem, kde bylo dost krve. Zavolala jsem domů, že jsem živá a zdravá a opět jsem usnula. Později jsem si měla dojít poprvé na wc, nevzpomenu si, jestli to bylo v den operace nebo až následující. Včasná chůze je ale po všech operacích důležitá kvůli riziku vzniku sraženin a tak vás dlouho ležet nenechají.

Poprvé sednout a vstát, to byl tedy mazec, jak to jako mám s přeříznutým břichem udělat? Techniku vstávání a chůze mi sice ukazovala fyzioterapeutka, ale vychrlila to na mě během tří minut tak, že jsem jenom zůstala ležet s otevřenou pusou a než jsem se stihla na cokoliv zeptat, byla pryč… Naštěstí mi pak sestřička pomohla a v závěsu za její ruku jsem se na wc dobelhala. Byl to tedy boj jen vstát, nemluvím o té stašidelné chůzi, u které jsem asi připomínala Quasimoda, kterého kousnul upír, protože jsem v jedné ruce držela ty pidi kanystry s krví… Prosila jsem další prášek na bolest.

Druhý den po operaci mé břicho vypadalo krásně hladce, jako břicho dvacítky. Uřízli mi venter pendulus (převislé břícho), dokonce se jim podařilo vzít mi i mé milované strie kolem starého pupíku a jizvu po appendektomii. I přes velký otok a bolest jsem si se slzami štěstí nahmatala uprostřed sešité svaly a seznámila se s krásným novým pupíkem, který mi přesunuli o několik pater výš. Seznámení s novou jizvou už ale neprobíhalo tak přátelsky. Od jednoho boku k druhému se na mě šklebila a já si v duchu přestavila, že takhle nějak podobně by mohlo vypadat sešité břicho, ze kterého vyskočil vetřelec.

Po vizitě jsem byla ujištěna, že to bude ok a jestli budu dobrá, do dvou dní budu doma. Lupla jsem si další prášek na bolest a otevřela si knížku poslední aristokratky, která mě svým humorem vnášela do kruté bolesti smíchu. Ptáte se mě, jak moc mě to po zákroku bolelo. Nijak zvlášť v leže nebo ve stoje, pokud jsem se právě nezasmála nebo nezakašlala. Po té narkóze jsem byla trochu zahleněná, takže se tomu úplně nedalo zabránit. Každé zakašlání mělo stejný efekt, jako by mi bodli nůž do břicha. :/ Začínala jsem mít panickou ataku z toho, kdy to zase příjde, kdo to nezažil, asi nepochopí. To bylo na celém zákroku asi nejtěžší.

Druhý den po operaci mě po shlédnutí doktoři oznámili, že drény už moc neodvádí, takže půjdou ven a já můžu domů. Po pravdě se mi moc nechtělo, sotva jsem si ten jejich super servis a jídla až do postele začala užívat… Doma mě to bude deprimovat, že nic nezvládnu a Jirka mě bude muset obskakovat a odhánět ode mě děti. Ale těšila jsem se na všechny, ne že ne. 🙂 K vyndávání drénu bych řekla jediné – kur*a, to byla bolest!

Dostala jsem propouštěcí zprávu s tím, že se mám za 14 dní zastavit na vyndání stehů, každý den si jizvu čistit a sterilně krýt. Podle instrukcí prý rychlou sprchu můžu, nemám sedět dlouho, mám se snažit co nejvíc chodit a mazat jizvu, až se zhojí měsíčkem, sádlem nebo modrou indulonou (ta ještě existuje?). 😀

Teď to zkrátím. Týden jsem brala preventivně ATB. Dva týdny jsem chodila shrbená, jak mrzák. Jizvu jsem si fanaticky sledovala a děsila se toho prosaku, který po ní zůstaval. Po asi 9 dnech v úsporném režimu doma se mi trochu rozjela, na 3 místech mám v jizvě dírky velikosti hrášku, které se nechtějí moc zacelit, bojím se, že se mi tam zrodí infekce.

Jirka mě uklidňuje, že i tak jsem krásná a ať se na to tak nezaměřuju, že to bude dobrý. Když ale jen několik dní ležíte, nevíte už jak, aby vás ty proležený záda tak nebolely a navíc nic nemůžete (kromě seriálu a čtení knížky), těžko se z vás nestane psycho paranoidní hypochondr a fňukna. Obdivuju svého muže, že to se mnou vydržel a za celou dobu mé neschopnosti se zdržel negativních komentářů a snášel moje nálady.

Nadávala jsem si hodněkrát, že jsem do toho šla. Ale teď zpětně mi to přijde i v něčem přínosné. To fyzické i psychické zastavení… Jsem od malička workoholik, ale díky mému muži, který narazil před mým příjezdem doma bečku jsem na to zapomněla a přesedlala na alkoholismus (vtip, samozřejmě:)). Užívala jsem si tu pohodu, že nemusím vstávat do práce, rozvážet děti do školek, vařit, uklízet atd. Navíc jsem si uvědomila, jakého mám super samostatného muže, chápavé a empatické děti. Až na Agátku, která při pohledu na moji jizvu řekla něco ve stylu: „Fuj, to je ale hnusný.“

Kromě bolesti po operaci byl pro mě asi nejtěžší fakt, že jsem přišla o svobodu pohybu… Dva týdny jsem nemohla udělat víc, než pár kroků a pak se s funěním svalila opět na postel. Nemohla jsem s dětmi nic moc podniknout, samotné mazlení a společné spaní byl pro mě roven výstupu na Sněžku (hlavně s Táňou), když jsme se snažila ochránit břicho před jejími láskyplnými nálety. A na každou jejich otázku odpovídat: „Maminka nemůže, maminku bolí bříško“. To už je ale naštěstí za mnou.

Po dvou týdnech už mi svaly na břiše dovolily narovnat se ve stoje, Bože díky! Jirka mě zavezl na kontrolu do Brna, kde standartně po dvou hodinách čekání mě paní doktorka A. vzala a k jizvě řekla, že to není tak špatný (nevím, jestli mé hysterické já nechtěla jen uchlácholit…). Pak mi předepsala mast lalugen se stříbrem, který si mám do defektů dávat 1x denně. Dala mi ještě recept asi na 5 krabiček se sterilními čtverci (to budu mít zásobu nadosmrti.) a pokud se mi dírky nezacelí, mám se do dvou týdnů ukázat.

Dnes je to přesně měsíc od operace, jizvu mažu a snažím se na ni moc neupírat své oči, však se ta mrška jednou ráda zatáhne a vybledne. Možná by byla pěknější, kdyby mě doma Jirka uvazoval k posteli a já opravdu měla ten potřebný klid, ale to by mě asi pak rovnou mohl převést na psychinu.

No nic, estetika neestetika, už se těším, až moje opět funkční břicho budu moct začít posilovat a bude konečně plnit svou roli, jak má. Čeká mě ještě dlouhá cesta práce s jizvou a postupná rehabilitace. To nejtěžší je už ale za mnou a jestli to stálo za to, posuďte sami. 🙂

Možná si jizvu časem potetuju nebo se naopak spřátelíme natolik, že ji budu jednou pyšně ukazovat světu, nevím… Co vám ale můžu říct s jistotou je, že jsem moc ráda, že i přes všechny ALE a PROČ od okolí jsem do toho šla a opět se cítím ve svém těle dobře. To přeju i vám, ať už zvolíte chirurgickou cestu Jacka Rozparovače jako já, nebo půjdete cestou vědomé sebelásky a cvičení.

Aktualizace: 4 měsíce po operaci a 5 ošetření laserem…levá strana mě od začátku trošku zlobila s hojením (jsem levák no…) a vytvořila se mi tam keloidní jizva, i před tlakové masáže. Laserové ošetření ale hodně pomáhá, ještě mě čeká půlka z 10 sezení a už teď vidím mírné zlepšení. Každé trvá cca 10 min a je naprosto bezbolestné.🙌 Aktuální foto příkládám a upozorňuji, že břicho nezatínám a ani zatím neposiluju. Jizva je sice křivá, ale i tak jsem spokojená, jak měsíček nad hnojem. 🙂